Čím víc jazyků, tím snáz?!

Čím víc jazyků umíte, tím snáz se naučíte další.

Pamatujete si na svůj první cizí jazyk a na to, jak dlouho trvalo, než jste dokázali říct celou větu a jazyku do určité míry rozumět?

Dodnes si přesně pamatuji, jak pracně se mi angličtina učila. Trvalo to dlouho a byl to namáhavý proces, než mi jazyk začal aspoň trochu dávat smysl. O něco později přišla na řadu francouzština a i u ní trvalo velmi dlouho, než ze mě vypadla jediná věta a než mi nové struktury přešly do krve. Po francouzštině následovala španělština. Ta šla rychle: už na začátku mi byla některá slova srozumitelná a během pár měsíců se mi dařilo domluvit. Když v dalších letech přišla na řadu italština a portugalština, šlo to ještě rychleji. Hned od začátku mi byla jasná spousta slov. Portugalština mi zpočátku byla dokonce tak srozumitelná, že mi nedělalo potíže číst celé texty a rozumět jim, a to bez jakékoli předchozí výuky. Čím víc jazyků tedy umíte, tím snáz se naučíte další.
‍

Čím to ale je?

Vysvětlení najdeme, když se trochu ponoříme do historie jazyků. Jazyky nejsou něco, co někdo jednou vytvořil a co má pevně dané struktury. Neustále se vyvíjejí, mísí se s jinými jazyky a nářečími, nebo mohou časem úplně vymřít. Mnoho jazyků, kterými se v Evropě mluví dodnes, prošlo dlouhou historií a proměnami. Všechny ale vycházejí ze společného prajazyka, totiž z praindoevropštiny, která je stará několik tisíc let. Z tohoto prajazyka vznikla indoevropská jazyková rodina, která má mnoho podskupin. Všechny pocházejí z tohoto jediného prajazyka a postupem času se proměnily. Patří k nim například germánské jazyky, mezi které se řadí němčina a angličtina, slovanské jazyky, k nimž patří třeba ruština, baltské jazyky jako litevština a lotyština a také jazyky jako albánština nebo řečtina. Protože mnoho dnešních světových jazyků patří mezi indoevropské jazyky, a má tedy společný původ, můžete těžit z toho, že se jich naučíte víc. Tyto jazyky mají totiž mnoho společného, a jazyky ze stejné jazykové skupiny ještě víc.

Například románské jazyky pocházejí všechny z latiny. Ve starověku měl Řím velký vliv na celé Středomoří a latina, kterou se v Římě mluvilo, se rychle šířila. Postupem času se latina mísila s nářečími jednotlivých zemí a z toho vznikly románské jazyky. Latina je tedy mrtvý jazyk, ale v románských jazycích žije dál. Francouzština, italština, španělština a portugalština jsou si proto velmi podobné a převzaly z latiny mnoho struktur a slov. Podobnosti mohou být někdy tak velké, že kdo umí francouzsky, zná například už 50 % základní slovní zásoby italštiny. I některé gramatické struktury jsou si v jazycích ze stejné skupiny velmi podobné a mnoho pravidel se dá přenést.

Tyto podobnosti jsou pro nás rozhodně užitečné, a když o nich víme, můžeme slova přenášet ještě vědoměji. Všechno dobré má ale i svou stinnou stránku. Kvůli podobnostem se nám také mohou dva jazyky začít plést. Mnoho slov v různých jazycích není úplně stejných, ale liší se jen nepatrně, třeba dvěma písmeny.

Například slovo „svět“ se italsky řekne „mondo“, španělsky „mundo“, portugalsky „mundo“ a francouzsky „monde“. Tato slova jsou si velmi podobná a rozumíte jim všem, i když mluvíte jen jedním z těchto jazyků. Pokud ale někdo umí například španělsky a chce se naučit italsky, může se snadno stát, že španělské „mundo“ přenese do italštiny. Obvykle se to děje podvědomě a učení to komplikuje. Dobrá zpráva je, že čím lépe jazyky ovládáte, tím lépe je od sebe rozlišíte. Takové chybné přenosy jsou tedy hlavně chyby začátečníků. Vůbec to ale není nic špatného, protože to ukazuje, že mluvíte více jazyky, a to je přece dobře. Takové chyby se samozřejmě stávají pořád a nedá se jim vyhnout. Až ale příště nějakou uděláte, budete vědět, že důvod najdeme v historii jazyka.